Oslavujeme stoleté výročí od založení Československa - aneb není Houska jako houska

Oslavujeme stoleté výročí od založení Československa

Když jsme dorazili k tajemnému hradu Houska na malebném Kokořínsku, pršelo. Byl čas oběda, a tak jsme si vybalili svačinky a pod deštníky poobědvali. Čekání, až se brány hradu otevřou, bylo tedy úmorné, ale vyplatilo se. Posuďte sami.

Děkan pražské svatovítské kapituly, mnich Kosmas, nás přivítal u hradní brány, poučil o státních znacích a také nám věnoval trikolory, které jsme si hrdě připnuli na bundy. Prohlídka věnovaná oslavě 100 let od vzniku Československa mohla začít. Přes hradní nádvoří jsme zavítali do kaple za svatým Václavem, patronem Země české. Tak poutavě vyprávěl o svém životě, že si někteří ani nevšimli, že se nacházejí v místech nejtajemnějších, v blízkosti tzv. brány do pekel. Než se s námi rozloučil a poslal nás ke králi, řečenému železný a zlatý, naučil nás pozdrav: „Buď zdráv markrabě moravský, vévodo rakouský a králi český!“, neboť král Přemysl Otakar II. byl prý povahy prchlivé…

A opravdu, mnoho „pážat“ král vyzkoušel pod hrozbou svého meče, zdali nejsou zvědové. A protože naši žáci se ctí obstáli, chtěl některé z nich přijmout do své rytířské družiny. Nepodařilo se, a tak je alespoň pážaty jmenoval. A když zprávu pro Richarda Cornwallského malé páže brkem na pergamen napsalo: „Nestrkej nos do cizích věcí,“ vydali jsme se ke králi Karlu IV.

Nás, panny, které jsme jeho univerzitu vystudovaly, mile uvítal, ba i číši vína pozvedl. Jmenoval pak mnoho dobrého, co pro Čechy vykonal, a protože nám štěstí přál, nechal nás dotknout se základového kamene Karlova mostu.

Když jsme prošli dobou temna, uvítal nás ve světničce s loutkovým divadlem Josef Kajetán Tyl. Vysvětloval nám, jak smutně se lidem žilo bez jazyka českého v poněmčených Čechách. Abychom jej rozveselili, zazpívali jsme mu píseň, jejíž slova složil a která si prý návštěvníci divadla při odchodu ze hry Fidlovačka rádi zpívali. Děti bez připomínky povstaly a zpívaly: „Kde domov můj, kde domov můj…“ Kdyby nás tak slyšel Bedřich Smetana!

Ten však zrovna hrál poslední část symfonické básně Má vlast, Vltavu. O Národním divadle poutavě vyprávěl, jak se národ na své divadlo dvakrát složil. Na rozloučenou nám zahrál Ach synku, synku a vy již jistě víte, který prezident nás v největším sále hradu měl očekávat. Teprve když jsme se v sále usadili, vešel důstojně za zvuku fanfár z opery Libuše nás první prezident T. G. Masaryk. Děti pak především o důležitosti vzdělání poučoval a mravní zákon jim na srdce kladl.

S dobrým předsevzetím a odhodláním co nejlepšího života jsme z hodovní síně odešli, abychom se setkali s občanem Československa, který jako opravdový gentleman o tanec dívenku požádal a při tanci jí vyprávěl, jak se za 1. republiky žilo, a na rozloučenou i ručku políbil. Vyprávěl nám o nacistickém i komunistickém totalitním režimu, ale nakonec nás šťastně dovedl až k Sametové revoluci.

A my? Odcházeli jsme s pocitem hrdosti, co vše naše vlast překonala, ale hlavně s pocitem odpovědnosti k naší zemi a k nám samotným.

Mgr. Monika Juřicová a Mgr. Martina Hanslíková